Menu
11. 08. 2017

Věřím v (teplou) lásku

zpět na Glosy

Pár Tomových úvah o tom, jaké štěstí prožíváme, i o tom, jak nám ho někteří nepřejí.

Týdenní festival Prague Pride je skoro za námi. Jako každý rok, je to období, kdy se nejen na sociálních sítích více řeší, kdo koho miluje, kdo s kým spí, kdo s kým vychovává dítě a vůbec jaký že je ten přirozený řád. Občas jsou to debaty akademické, občas jsou humorné a občas z nich mrazí.
S Jiřím máme obrovské štěstí – máme kolem sebe kupu lidí, kteří nás respektují takové, jací jsme, a kteří nás podporují v našem životním štěstí. I přesto si ale dovolím využít letošního „teplého týdne“ a jak pro své přátele, tak i pro ostatní potenciální čtenáře, shrnout pár dojmů a skutečností, které dokládají, že je ještě dlouhá cesta před námi.

Myšlenka první
Český senátor a jeden ze třinácti českých hejtmanů Jiří Čunek veřejně označil průvod v rámci festivalu Prague Pride jako „pochod smrti této civilizace“. Stále bohužel žijeme ve společnosti, kde je takové prohlášení přijatelné, a dokonce najde i svoji odezvu mezi voliči. Tradice průvodů v rámci festivalů sexuálních menšin přitom sahá až do 70. let minulého století a jejich hlavním cílem je ukázat, že i lidé jiné sexuální orientace mají své místo ve společnosti a většinová společnost by je měla respektovat. Výborný rozhovor pana Čunka a ředitelky festivalu Prague Pride zde – mimo jiné se v něm paní Separová, lesba na mateřské dovolené, dozvídá od pana Čunka, že lesby nemohou mít dítě.

Myšlenka druhá
Křesťanská láska často končí tam, kde práva gayů, leseb, bisexuálů a translidí začínají. LGBT+ věřících lidí je přirozeně i v Česku dost.  Nejen v katolických komunitách se ale tito lidé velmi často cítí vyloučeni. Jedním z důvodů je, že jedinou aktuálně přípustnou variantou, jak mohou tito lidé žít svůj život s posvěcením katolické církve, je život v naprostém celibátu a bez životního partnera. Pokud se člověk odváží uvažovat o tom, zda přeci jen nemůže i láska mezi lidmi stejného pohlaví být Bohu milá, dozvídá se často v lepším případě různé návody na to, jak se má změnit / vyléčit či jak lépe má svůj život žít. V horším případě pak slýchá různé urážky, výhrůžky a jednoznačné pravdy o tom, jak to vidí Bůh. Mnohokrát také prostě jen ví, že ho od okolí čeká naprosté odsouzení, a promluvit se neodváží. Známe příběhy lidí z tohoto prostředí, kteří si vzali život, nebo se o to alespoň pokusili. Známe i příběhy lidí, kteří své dítě zavrhli a vyštvali z rodiny kvůli jeho orientaci. Toto je tedy ta naše křesťanská láska?

Máme mnoho přátel mezi věřícími lidmi. Chci poděkovat všem těm, kteří se spolu s námi snaží o změnu tohoto uzavřeného světa a díky kterým i my můžeme vydávat svědectví o tom, jak může vypadat láska dvou věřících lidí stejného pohlaví. Zároveň bych rád inspiroval i vás ostatní – pokud máte pocit, že můžeme společně přispět k tomu, aby vaše komunita pochopila, že i gay člověk má právo milovat a být milován a že Bůh mu toto právo neodpírá, dejte nám prosím vědět!

Myšlenka třetí
Jak už jsem v úvodu textu říkal, my se s Jiřím máme vlastně moc dobře. Je pro mě i proto důležité upozornit na to, že ne všichni LGBT+ lidé mohou v dnešním světě žít tak dobře jako my. Vzpomeňme tedy prosím aspoň krátce na následující skupiny lidí a pokud se nám naskytne příležitost, jak jejich život zlepšit, zkusme to prosím. Gayové, lesby a translidé v totalitních systémech, například v Rusku a konkrétně v Čečensku. LGBT+ lidé v zemích ovládaných fundamentalistickým islámem nebo fundamentalistickým křesťanstvím. Menšiny v menšinách – stárnoucí a staří gayové, lesby a translidé, LGBT+ romové a další příslušníci etnických menšin.

Tom