Každoročně se vyrojí řada negativních reakcí na pražský duhový festival. Byla to opravdu pouze nevkusná akce neslučitelná s křesťanstvím? Je možné se pokusit přenést přes plytké reportáže médií, které se honí pouze za senzacemi a bizarnostmi? Cílem tohoto článku je zprostředkovat můj pohled jako aktivního účastníka Prague Pride a zároveň křesťana usilujícího o porozumění mezi dvěma menšinami – křesťany a homosexuály.
Jak jsme psali již v jiném článku, Prague Pride nebyl jen průvod, ale v průběhu celého týdne proběhlo více než 200 kulturních, vzdělávacích i zábavních akcí. Do některých z nich jsme aktivně přispěli:
MEDITACE
Na Střeleckém ostrově proběhly celkem tři rozjímání nad biblickými texty. Já jsem vedl meditaci ve čtvrtek, a to nad tématem „Ježíš a hříšníci“. V menší skupince jsme rozjímali nad příběhem pohanského setníka, který přichází Ježíše poprosit o uzdravení svého služebníka (Mt 8, 5-13), a příběhem celníka Zachea, který Ježíše pozval pod svou střechu (Lk 19, 1-10). V reflexi nás doprovodily otázky z knihy „Building a Bridge“ od amerického jezuity Jamese Martina. Zde aspoň úplně malá ochutnávka:
Co vám Ježíšovo přijetí setníka říká o Božím přijetí? Zažili jste někdy bezpodmínečné Boží přijetí? Jaký druh uzdravení nabízí Bůh vám?
Kdo je Ježíš pro vás? Jak jste schopní vidět ho ve svém životě? Bránila vám někdy přesvědčení druhých v cestě blíže k Bohu? K jakým změnám ve vašem životě vás Bůh vybízí?
PANELOVÁ DISKUZE
Součástí programu Prague Pride byla i panelová diskuze na téma coming outu v křesťanské rodině. Zde jsem mimo jiné prezentoval výsledky ankety, v níž jsme zjišťovali zkušenosti a postoje českých římskokatolických kněží ohledně této problematiky. Oslovili jsme více než 100 kněží, odpovědělo jich 18. Na většinu z nich se s radou či prosbou o pomoc obrátila rodina či sama homosexuální osoba. Ne všichni považují coming out za nejlepší řešení; někteří doporučují, aby probíhal opatrně a postupně. Velmi rozdílné zkušenosti jsou s reakcí rodin i farností na coming out jejich členů – od láskyplného přijetí až po odsouzení a vyloučení. Co s tímto tématem dál? Kdosi moudře navrhuje téma „oddramatizovat, ale nebanalizovat“.
Velmi nás zaujal obsažný dopis jednoho kněze z Moravy, z něhož si dovolím citovat:
„Mrzí mě, že Církev, kterou miluji, jednoduše stále dělá, jako by fenomén křesťanských gayů neexistoval.“
„I mezi svými farníky bych našel řadu těch, kteří bezdůvodně homosexuály buď nenávidí, nebo je obviňují z organizovaného spiknutí proti tradičním hodnotám, nebo je a priori pokládají za zvrhlíky, zasévající mravní spoušť.“
„Jako zpovědník a duchovní vůdce bych mohl vyprávět, jak jsou šťastní tito neobyčejní bratři a sestry, když u svého kněze najdou pochopení (a diskrétnost).“
„Málokde se ale doslechneme, že by církví pověřené osoby – kněží, katecheté – řekli pokojně něco pěkného do řad mladých homosexuálů. Přesto i jim chce Bůh něco krásného sdělit. Mají před sebou namáhavý život, ale díky tomu budou moci lépe přilnout k Božímu Beránkovi.“
MŮJ KOLÁREK
Na meditaci a též do průvodu jsem se obléknul do kněžské košile s kolárkem, symbolu katolických kněží. To vzbudilo u některých mých kamarádů a známých rozpaky či protesty: vždyť už přece knězem nejsem, tak ať aspoň nedělám ostudu, a tak podobně. Co k tomu říct?
- Katolická víra říká, že kněžství je nezrušitelné. Ačkoliv tedy již nevykonávám aktivní duchovní službu jako dříve, knězem nadále zůstávám. Oblečením se do kněžské košile neporušuji podmínky své suspenze. Osobně vnímám, že mé kněžské poslání nadále pokračuje, byť poněkud jiným způsobem.
- Mezi účastníky Prague Pride je mnoho lidí, kteří mají s církví spíše negativní zkušenosti – od nepřijetí přes otevřenou nenávist až k duchovnímu, případně jinému zneužívání. Do průvodu přicházejí jak katolíci, tak lidé zcela nevěřící, kteří si myslí, že církev je jen hamižná banda pokrytců. Oblečením kněžské košile jsem chtěl být viditelným znamením těch kněží i laiků, kteří v církvi jinak orientované lidi přijímají takové, jací jsou, a nabízejí jim přátelství a podporu.
- V této souvislosti mě velmi potěšila účast skupinky pražské evangelické mládeže. Naopak mne mrzí, že katolická církev toto pole (až na výjimky) vyklidila a zapouzdřila se do svých sebeujišťujících předsudků vůči této kategorii svých členů i ostatních obyvatel. Sním o církvi, v níž se nikdo – ani kněz či biskup – nebude muset stydět za svou menšinovou orientaci a v níž opravdová mezilidská láska každého druhu bude respektována a podporována.
SLUŠNÝ ČI NESLUŠNÝ PRIDE?
Jeden náš známý napsal na svém facebooku: „Strávit pět hodin na Prague Pride v atmosféře plné pohody, tolerance a respektu, a pak si číst nářky někoho, kdo tam nebyl, ale přesně ví, co se tam dělo za nemravnosti...“ To je velmi výstižné.
Nářky každoročně sklízí průvod Prahou, který nese prvky karnevalu, manifestace různých názorů a zároveň oslavy života. Průvodu se každoročně účastní na 40 tisíc především mladých lidí z České republiky, ale i ze zahraničí (letos jsme dost často zaslechli třeba polštinu). Prague Pride je den, kdy lidé často diskriminovaní pro svou odlišnost v srdci, mohou být sami sebou, nemusí se cítit nepřijati, nemilováni, osamoceni. Mohou se radovat ze života spolu s ostatními, mohou zažít respekt, bezpečí, sebepřijetí: je v pořádku, že jsi takový, jaký jsi. To, že je v průvodu pár exhibicionistů, které zaberou kamery novinářů, je zcela vedlejší.
Podstatné je ono vnitřní poselství, které dle mého názoru hluboce souzní s poselstvím evangelia: milujte se navzájem, vždyť jste již dávno milováni tím, který vás stvořil a vykoupil.
Jiří
